Již o několik měsíců dříve se rozhodovalo, jak budou závody v podání PGP vypadat: Flaška se přihlásil na dvacetipětikilometrovej kros, kde ho pak ponížil nějakej lyžař, Bet se přihlásil na skyrace, kde pak za zády neudržel nejen první 2 ženy, ale ani Sosáka, z JKeje se stal definitivně geront a přihlásil se na závody do Béďova a Adélka stihla odrodit, čímž se stala jedinou pragováckou holčičkou schopnou a více či méně ochotnou běžet jedinou sprintovou štafetu. Oporou tak měla být reprezentantka Eliška. Ta dopoledne na sprintu běžela velice pěkně a po 10 minutách běhu byla dokonce 6., pak to ale bohužel diskla na klučičí kontrole zhruba z 10. místa. Dále byl povolán cca týden dopředu Tomaséro (dopoledne 3. mezi juniory, gratulace) a Šimon (dopoledne 3. mezi dospělými *).
Tento nekompaktní tým bez ambic, který se dozvěděl v jaké sestavě poběží asi 24 hodin před závodem, spojila však jedna jediná věc. Tato věc dřímá v srdci každého pragováka. Nelze nás o ni připravit, drží pohromadě dorostence i veterány, a směřuje naše veškeré úsilí a snažení. Ano, není řeč o ničem jiném než o mrčbě. Prostě abych to zkrátil, mrčeli tak urputně, až málem skončili na velké bedně (doběh byl zhruba o metr kratší nebo o třičtvrtě metru užší než Elča potřebovala na svůj drtivý finiš.) I tak je 7. místo ukázkou, že mrčení i trénink ještě má smysl a obojí by si mělo v našich nabytých kalendářích najít svoje místo – ideálně u všech a ne jen u čtyřech statečných, kteří byli ochotní jít štafetu.
A tak kdo se nevešel do sprintové štafety, nevěšte hlavu, mrčte víc a trénujte víc, potřebujeme naplnit spoustu holčičích i klučičích štafet a družstev na zbylých mistrovstvích.
*počítáno od konce
